Thajsko: Vítejte na univerzitě

 
Více než sto případů různých forem mučení, jedna sebevražda a nejméně jeden případ znásilnění. To není zpráva z frontové linie, jenom letošní bilance přijímacích rituálů, které musí absolvovat nováčci na thajských univerzitách. Různě drsné praktiky při těchto přijímacích rituálech patří k začátku thajského akademického roku již po desetiletí, letos však nabraly skandální rozměry.     

 
Vše odstartovala fotografie, která se z jedné z nejpopulárnějších domácích internetových stránek propracovala až na titulní stránky thajských novin, na místa obvykle vyhražená záběrům obětí zločinů nebo dopravních nehod.
 
Skupinka dívek na snímku před zraky asi třiceti zjevně se dobře bavících starších spolužáků imitovala orální sex. Se svědectvím o vynalézavosti thajských univerzitních mazáků záhy přispěchali i další nováčkové. Jejich zkušenost sahá od nuceného pití alkoholu, kouření marihuany až po sex s prostitutkami nebo veřejnou masturbaci.  
 

Stres z rituálů

Budoucí zubařky z univerzity Thammasat, kdysi centra studentského protestního hnutí z poloviny sedmdesátých let, pobavily své  spolužáky  rolí tanečnic z go go baru. Na univerzitě v Nakhon Ratchasima zase nováčkům svázaly penisy a nutily je ke vzájemné přetahované. Primát jedné z nejdrsnějších vysokých škol si vysloužila univerzita Moejo v severothajské metropoli Chiang Mai, kde na tamní bažanty čekal mimo jiné celodenní pobyt na přímém slunci. Podle průzkumu veřejného mínění teměř polovina thajských studentů uvádí, že během přijímacích rituálů zažívají silný stres a asi třetina s těmito praktikami nesouhlasí. Stres, kterému byl vystaven jeden ze studentů v Kamphan Saeng, vedl až k tomu, že spáchal sebevraždu. Po této tragické události zahájila thajská Komise pro vyšší vzdělávání kroky, které mají vést k tomu, aby podobné praktiky byly zastaveny. S tím však rozhodně nesouhlasí federace thajskych studentů, která se nehodlá své tradice vzdát. „Myslím, že pokud to nepřekračuje určité meze a nikdo není k něčemu nucen, tyto rituály k životu na univerzitě patří,“ říká dvaadvacetiletá June, čerstvá absolventka pedagogické fakulty, která svůj vstup na školu popisuje jako běžnou hodinu tělesné výchovy s dřepy a sklapovačkami. Rozkazy vydávané studenty seniory jsou pak podle ní vstupní branou do světa, kde se starší spolužáci stávaji rádci, na které se mladší ročníky mohou vždy obrátit. V přeneseném smyslu pak tento systém kopíruje i thajskou společnost založenou na vztazích a respektu mladších ke starším. 
Čtvrtina thajských studentů je však přesvědčena, že univerzitní rituály jsou zcela barbarské a necivilizované a odmítají se jich účastnit. Militantní způsoby, které nástup na univerzity provázejí podle nich snad mohly mít opodstatnění v dobách, kdy Thajsku vládly vojenské diktátorské režimy, v demokratickém uspořádání pro ně nevidí místo. „Thajští studenti nyni často hledaji bez rozmyslu nejrůznějsi vzory v Evropě a Americe a zapomínají na vlastní kulturu, jejichž součástí je především vlídnost,“ tvrdí třicetiletá Av Naraporn Nutyou. Také ona může hovořit o štěstí, na její fakultě studovalo tak málo mužů, že se zde něco podobného nekonalo. Mnohem složitější dilema stojí před dvěma studenty, kteří svoji školu opustili hned na samém začátku, právě z důvodů drsných přijímacích praktik. Ve svých studiích by rádi pokračovali, jenom zatím nemohou najít univerzitu, kde by se tyto vstupní rituály nekonaly.     

 

„Myslím, že pokud to nepřekračuje určité meze a nikdo není k něčemu nucen, tyto rituály k životu na univerzitě patří,“ říká dvaadvacetiletá June, čerstvá absolventka pedagogické fakulty, která svůj vstup na školu popisuje jako běžnou hodinu tělesné výchovy s dřepy a sklapovačkami. Rozkazy vydávané studenty seniory jsou pak podle ní vstupní branou do světa, kde se starší spolužáci stávaji rádci, na které se mladší ročníky mohou vždy obrátit. V přeneseném smyslu pak tento systém kopíruje i thajskou společnost založenou na vztazích a respektu mladších ke starším. 
 
Čtvrtina thajských studentů je však přesvědčena, že univerzitní rituály jsou zcela barbarské a necivilizované a odmítají se jich účastnit. Militantní způsoby, které nástup na univerzity provázejí podle nich snad mohly mít opodstatnění v dobách, kdy Thajsku vládly vojenské diktátorské režimy, v demokratickém uspořádání pro ně nevidí místo.

„Thajští studenti nyni často hledaji bez rozmyslu nejrůznějsi vzory v Evropě a Americe a zapomínají na vlastní kulturu, jejichž součástí je především vlídnost,“ tvrdí třicetiletá Av Naraporn Nutyou. Také ona může hovořit o štěstí, na její fakultě studovalo tak málo mužů, že se zde něco podobného nekonalo. Mnohem složitější dilema stojí před dvěma studenty, kteří svoji školu opustili hned na samém začátku, právě z důvodů drsných přijímacích praktik. Ve svých studiích by rádi pokračovali, jenom zatím nemohou najít univerzitu, kde by se tyto vstupní rituály nekonaly.