charakter článku: Články, reportáže, rozhovory Zvednete hlavu od snídaně a nechce se vám věřit vlastním očím. Přímo nad vámi si to plachtí zoborožec. Takhle nablízko jste ho snad ještě neviděli. Rozhlížíte se po ostatních hostech, ale ty se dál nerušeně věnují svým talířům. Na Tarutau přece nejde o nic výjimečného.
Ko Tarutao je největším ze skupiny jedenapadesáti ostrovů, kterými se Thajsko na svém jižním chvostu téměř dotýká sousední Malajsie. Kdybyste ho chtěli přejít na délku urazili byste 26,5 kilometru, na šířku pak kilometrů jedenáct. Ve skutečnosti byste toho v kopcovitém hustě pokrytém vnitrozemí museli našlapat ještě více.
Ostrov s kompasem
„Přespal jsem v zátoce Talo Udang, nádherné místo, odtud jsem plánoval přejít na druhou stranu ostrova, ale strážci parku mne od toho zrazovali, báli se, že bych mohl zabloudit. Příště to určitě zkusím, ale bez kompasu to nepůjde,“ svěřuje se mi se svými plány anglický učitel. Těžko rozsoudit, kdo si právě končící den více užil. Sedíme v přístřešku na konci jedné ze dvou silnic vedoucí po ostrově, dvakrát denně sem z ústředí parku přijíždí malý náklaďáček. Kyvadlová doprava za šedesát bahtů k naučné stezce vedoucí bývalým vězeňským táborem. Kdo chce šlapat pěšky bude mu to trvat kolem čtyř hodin. Ale teď jsem tady osaměli s Angličanem a osádkou místní restaurace, která jako přes kopírák nabízí přesně stejná jídla jako kterékoliv jiné zařízení na ostrově. Nejsou to gurmánské hody, ale můžete zde bez potíží přečkat bez toho, že byste si museli přivážet nějaké zásoby z pevniny a bez obav, že vás místní ceny zruinují.
Moře jenom pro sebe
Před námi se tyčí sklanatý prst a za ním se vyhřívají další ostrůvky. Můžete mezi nimi plavat a užít si sen všech romantiků, mít moře jenom pro sebe. Jakýkoliv výraznější zvuk tady bude znít jako výstřel z pušky. Tak jako když se ústředím parku jeden z jeho mladších zaměstnanců prožene s hodně přimáčknutým plynem. Ale to jsou jen výjimky, kterých si všimnete právě proto, ře sem tak nepatří. Nic proti barům s hallo, sexy man dívkami, ale vymezit si Thajsko jenom tímhle světem znamená zahodit šanci, která vás pohladí po duši a zároveň sklíčí obavou, jak dlouho ještě vydrží stany u pláže a dřevěné chatky nevybavené ničím komfortnějším než čtyřmi matracemi hozenými na podlahu. Jak dlouho bude trvat než hvězdy na obloze přesvítí ty přiřazované obřím hotelům. Ale nemusí jít jenom o svět napomádovaného luxusu.
Domov pro čtvrtinu ryb
Tarutao nebylo nikdy per manentně osídleno, kromě rangerů se tady lidé opravdu uchytili na jediném místě, na Ko Lipe. Kdyby byli tamní mořští cikáni buddhisté, museli by mít nejlepší karmu z celé země, jinak si nelze vysvětlit, že se narodili v ráji. Ve skutečnosti za něj mohou děkovat Britům. Kdyby ti na začátku dvacátého století nezačali pokukovat po neobydlených ostrovech na sever od Langkawi, možná by guvernéra Satunu nikdy nenapadlo, aby podepřel thajský nárok na toto území tím, že jim v roce 1909 dal právo se tady usadit. Údaj, že čtvrtina všech druhů tropických ryb má domov v okolních vodách, je pouhou statistikou nemohoucí popsat bohatost tamního podmořského života. Šnorchlování zde máte v čisté vodě nadosah, fotografové kýčaři mačkejte své spouště, naplno. Všechnu tu krásu kolem kazí jenom ti, kteří jsou tady doma. Ve chvíli, kdy začnete zakopávat o první vrsty plastu, si vzpomenete na odpadkovou horu postupně rostoucí nedaleko přístavu na Phi Phi, kterou vám žádné pohlednice nikdy neukázaly. Pro chvíli byste chtěli být diktárorem vkusu, který by nechal strhnout všechny ty boudy obložené plechem a nahradil je něčím, co by se pod křídla mořských orlů, kteří nad Lipe krouží, mnohem víc hodilo.
„Tarutao je národním parkem a vždycky jím zůstane. Tady k žádné hotelové explozi nikdy nedojde,“ přesvědčuje mne thajský kuchař, který sem přijel se svými dvěma synovci. Chce se vám mu věřit, ale Ko Chang také byl a je národním parkem. Možná si jednou budete děkovat, že jste to stihli včas. V době, kdy jste ještě mohli posnídat se zoborožci.
