Thajsko: Rattanové koule nad síti

Může být sportem něco, co popírá podstatu sportovních klání –  porazit svého soupeře? Takraw ukazuje, že ano. A Thajci v něm patří k nejlepším. 

V parku Sanam Luang v sousedství královského paláce v Bangkoku, ve stínu některého z chrámů nebo ve školách. Tam všude můžete narazit na skupinky, nad kterými poletuje rattanový míč, jenž se hráči snaží udržet ve vzduchu co nejdéle a pokud možno co nejakrobatičtějším způsobem. Zdá se, že k thajské povaze se takraw docela dobře hodí. Nejde v něm o pokoření soupeře na body, nýbrž o ukázku vlastního umění. Může se hrát kdekoliv a v jakémkoliv oblečení. I když i tento kdysi sport-nesport stále výrazněji nabírá kompetitivnější prvky a  klepe na brány mezinárodních soutěží.  
 

K otcovství takrawu se hlásí hned několik tatínků z jihovýchodní Asie.V Thajsku má takraw v křestním listu zapsáno patnácté století. Bavil se s ním například proslulý král Naresuan. Moderní podobu nabral ve století devatenáctém. V roce 1829 byla sepsána první pravidla a o čtyři roky později se již hrála první soutěž. Za sto let se pak takraw stal jedním z příspěvků oslav první domácí ústavy. Na mezinárodním poli se jeho pravidla sjednotila v roce 1960. Po pěti letech se sepak takraw, kombinace thajského  a malajského názvu, představil na hrách jihovýchodní Asie (SEA games), za dalších pětadvacet let došel i na asijské hry a v roce 1997 se odehrál první ženský šampionát.    








 

Thajský nohejbal

 Ve vrcholné podobě se soutěže v sepak takrawu odehrávají ve třech formách, společným je jim to, že odehrát míč  o váze 170 až 190 gramů, průměru 40 centimetrů a dvanáct děrami, můžete čímkoliv, kromě rukou. Při takrawu, hraném na modifikovaném hřiště pro badminton, se tříčlenná družstva snaží míč dopravovat přes síť způsobem podobným našemu nohejbalu. Hraje se na tři sety do patnácti bodů. Při těchto kláních míč sviští rychlostí až 140 kilometrů v hodině a hráči se nad sítí vznášejí s obratností gymnastek.
 

Technická obtížnost kopu je rozhodujícím kritériem dvou dalších soutěží. Při první se snaží pět až sedm hráčů udržet míč ve vzduchu co nejdéle, při druhé ho dopravují do koše zavěšeného asi pět metrů vysoko, to vše se snaží učinit způsobem pokud možno co nejvíce popírajícím fyzikální zákony, se zkříženýma nohama odpalují rattanovou kouli přes záda, jindy si zase propletou  nohy před tělem a odpálí ho zase z této bizarní podoby. Ve vrcholném podání je to neskutečná podívaná, i když i takový mač, který si uspořádají taxikáři na plácku hned u silnice taky není k zahození.