charakter článku: Články, reportáže, rozhovory Kdyby vládcové Sukhothaje byli nábožensky méně horlivými, mohlo jejich království zářit déle než stočtyřicet let. Impozantní sochy mlčenlivých Buddhů důstojně přehlížejí to, co kdysi bylo královským palácem. Namísto vládců mocného království, které v čase svého největšího vzepětí sahalo od laoského Luang Prabangu až po dnešní hranice s Malajsií, se na kolech projíždějí turisté.
Místo má svoji magickou atmosféru galerie pod otevřeným nebem, kde sošky kráčejících Buddhů se vznášejí s ladností jakoby kráčely po vodě a kdy jenom čekáte na to, až k vám promluví více než jedenáctimetrový Buddha z chrámu Si Chum,jak se prý občas stává.
Sukhothaji patří hned několik primátů.Stala se prvním nezávislým thajským královstvím, dala zemi abecedu, stála u zrodu domácí posedlosti monumentálnosti jako prostředku k dosažení nejsilnějšího dojmu.Její sochaři začali zpodobňovat Buddhu ve všech jeho čtyřech pozicích sedícího, stojícího, kráčejícího i ležícího.
Sukhothaj vyrostla ve stínu mocné khmerské říše v čekání na svoji příležitost. Ta nastala v roce 1238, kdy vládce Intradit dokázal sjednotit sousední menší království v jeden celek. Narodila se Sukhothaj, úsvit štěstí. Mnohem více pozornosti než králi zakladateli však historie věnuje jeho synovi Ramkhamhaengovi, který se stal zosobněním ideálního vladaře a jeho říše centrem theravadového buddhismu s chrámem Mahathat jako vůbec prvním opravdovým sukhothajským monumentem a nejdůležitějším náboženským komplexem země. Nápis z roku 1292 popisující Sukhothai jako vzkvétající království plné ryb a rýže je považován za zakladatelský akt thajského národa. Autorem nápisu je pravděpodobně samotný Ramkhamhaeng, který svoji vládu zobrazuje jako idylické období – kdo chce obchodovat, může obchodovat, když někdo zemře je jeho dědictví ponecháno jeho synovi Král spravedlivě soudí všechny spory, u brány visí zvon, na který může, každý, komu se stala křivda zazvonit a vládce jeho spor spravedlivě rozsoudí.
Buddhové ze Sukhothaje
Sochy Buddhů, které v prosperujícím království začaly vznikat , stanovily i pro další léta estetická měřítka kladená na tento druh umění. Místní sochaři se častěji obraceli k bronzu než kameni, preference vysvětlované thajskou povahou tíhnoucí k harmonii a jako takové dávající přednost jemnějšímu materiálu před hrubšími metodami zpracování kamene.
Svoji tvář Sukhothaj vtiskla i jiným městům. Do seznamu světového dědictví se společně s ní tak dostala i nedaleká města Kamphaeng Phet a S i Satchanalai, turisty neprávem trochu opomíjená. Kamphaeng Phet se svými postavami Buddhů jakoby vzešlými z dílny současného avantgardního sochaře i velebná Si Satchanalai vyprávějí o době, v nichž panovníci pro samou starost o náboženství přehlédli,že jejich moci vyrostl mocný konkurent. V roce 1378 Ayuthaya jako nový regionální hegemon proměnila Sukhothaj ve vazalský stát, o šedesát let později ji plně anektovala.
