Je to zápas, který nemá svá pevná pravidla s výjimkou jediného – vyhraje ten, kdo odejde z ringu, ten, kdo přežije. Obyvatelé vesnice Kok Sa Nga v provincii Khon Kaen s tímto pravidlem žijí každý den. Na osmdesát zdejších vesničanů z této převážně zemědělské komunity si našlo nový zdroj obživy v soubojích, kdy hranice mezi životem a smrtí leží tak blízko, že stačí vztáhnout ruku, abyste se jí dotknuli. Lidé z Kok Sa Nga jsou proslulými zápasníky s královskými kobrami.
" />
Je to zápas, který nemá svá pevná pravidla s výjimkou jediného – vyhraje ten, kdo odejde z ringu, ten, kdo přežije. Obyvatelé vesnice Kok Sa Nga v provincii Khon Kaen s tímto pravidlem žijí každý den. Na osmdesát zdejších vesničanů z této převážně zemědělské komunity si našlo nový zdroj obživy v soubojích, kdy hranice mezi životem a smrtí leží tak blízko, že stačí vztáhnout ruku, abyste se jí dotknuli. Lidé z Kok Sa Nga jsou proslulými zápasníky s královskými kobrami.
Kok Sa Nga se nijak neliší od jiných vesnic v Isanu, severovýchodního koutu Thajska, nejméně prosperující části země, vždy trochu odstrkovaného regionu, kde však žije asi třetina obyvatel. Zahnete z hlavní silnice a cesta mezi rýžovými poli se dvakrát zlomí do pravého úhlu. Drkotáte se tuk tukem, jehož řidička od rána čeká u odbočky. Zákazníků tady nemá moc, a tak ochotně za necelý dolar klidně hodinu počká. V dálce vidíte postavu v ještě nezralém rýžovišti shrbenou každodenní rutinou, zdejší půda nepatří k nejúrodnějším a dřevěné domky na kůlech mají k výstavným domům z televizních seriálů také hodně daleko. Nebýt dřevěných košů, které zahlédnete za chatrnými ploty, mohla by to být jen další z vesnic, kterou projedete a okamžitě zapomenete její jméno.
Kok Sa Nga byl osídlen asi před sto lety, prvního starostu zde zvolili v roce 1926, ale skutečný zvrat v místním životě nastal až v roce 1951. Počátky zápasu s kobrami jsou příkladem prostého zvládnutí marketingové strategie. Ken Yongla se živil jako obchodník s přírodní medicinou. Trmácel se od domu k domu, často se střídavými úspěchy. Pak ho napadlo, že by si svůj prodej mohl ulehčit, pokud by dokázal všechny potenciální kupce přilákat na jedno místo. Jako reklamní tahák si zvolil zápas s jedovatými královskými kobrami.
.
Legenda bez prstů
Na konci vesnice projedeme hlavní bránou místního chrámu Sritanma. Tady sídlí jeden ze dvou místních klubů zápasníků s královskými kobrami. Kok Sa Nga však míří výš než je pouhá zápasnická show, vesnice si klade i cíle být konzervačním centrem, místem pro ochranu hadů, jejichž maso zde kdysi bylo vyhledávanou pochoutkou ve víře, že síla kobry přejde na toho, kdo ho sní. V období sucha vyráželi místní lidé doprovázeni svými psy na několikadenní lovecké výpravy. Nyní jim má síla kobry přinést užitek jiným způsobem.
Bualeechai je místní legendou. Zápasů s kobrami již zažil nepočítaně. Do vesnice často přijíždějí autobusy s předem objednanými organizovanými zájezdy, individuální návštěvník si může vlastní kobří show dojednat přímo na místě. Hlavní zápasy v plné parádě se odehrávají během thajského nového roku, Songkranu, spojeného ve vesnici s Dnem královských kober i volbou královny krásy. Bualeechai nastupuje až úplně nakonec, jako hlavní hvězda přicházející po tanečnicích s hady ovinutými kolem krku, po zápasnicích, které si plazy k velkému obveselení publika strkají do kalhot i stejně nadšeně přijímanému asi desetiletému chlapci ve školní uniformě, který v šíleném tanci vydráždí hada k prudkému útoku, který jen těsně mine cíl.
Pohřeb pro kobru
Lidé z Kok sa Nga žijí se svými kobrami v tak těsné blízkosti, že hadům je po jejich smrti vystrojen i pohřeb. Vesničané oceňují jejich krásu, každodenně je krmí, cvičí je, přesto je nikdy dokáží ovládnout v míře srovnatelné s chovateli opic nebo slonů. Královská kobra zůstává jedovatým a nebezpečným zvířetem a dva z místních zápasníků již za své rizikové povolání zaplatili cenou nejvyšší. Jeden z nich přímo před kamerami štábu natáčejícího dokumentární film o jejich vesnici. Nepostradatelnou součástí doprovázející každého ze zápasníků je tak wan ngu, místní rostlina považovaná za účinný lék proti hadímu uštknutí.
Bualeechai otevře jednu z beden stojících v rohu ringu a dlouhým hákem z ní vyndá svého dnešního soupeře, asi třímetrovou královskou kobru. Začátek celého zápasu je jednou z jeho nejrizikovějších částí, okamžikem, kdy kobra svým bleskovým útokem dokáže překvapit I zkušeného zápasníka. Pokud nevystačí ochrana v podobě pevných bot a dlouhých kalhot, nezbývá než rychle rozžvýkat wan ngu a doufat v její účinek. Královská kobra má dostatek jedu, aby dokázala usmrtit během tří hodin slona. Pokud se do rány dostane úplná dávka jedu, dosahuje pravděpodobnost úmrtí člověka pětasedmdesát procent. K této účinnosti kobře stačí jediné kousnutí.
Bualeechai je však až příliš zkušený na to, aby se právě v tuto chvíli nechal zaskočit. Nechá hada rozvinout se na podlaze a pak ho jemně udeří po hlavě. Na následnou reakci je také připraven. Kobra se vztyčí v třetině své výšky a rozvine se do výhružného postavení. Bualeechai se skloní do podřepu, teď ho od hada dělí méně než dva metry, na tuto záležitost je kobra schopná účinně zaútočit. Její výpad však tentokrát míří do prázdna a také opakovanému pokusu se Bualeechai obratně vyhne. Muž i kobra si nyní na ještě kratší vzdálenost hledí hypnotizovaně do očí, konečně had opustí svoji bojovou pozici a pokojně se stáhne do ringu. Další zápas, který skončil vítězstvím. A tentokrát i bez uštknutí jako v jiných případech, kdy Bualeechai přišel postupně o dva prsty úplně a jeden z větší části. Přesto z ringu s královskými kobrami nehodlá odejít. Za vybrané vstupné děti z vesnice studují, vylepšují se místní domy.Namísto dřívějšího lovu se lidé z Kok Sa Nga o své královské kobry starají a ty na oplátku zase živí je, v neobvyklé symbioze člověka a nebezpečných plazů.