Thajsko: Mohykáni s rudou hvězdou

Po čtyři desítky let vedly komunistické gerily na thajsko malajském pomezí jedno z nejdéle trvajících povstání. Na konci osmdesátých let i tito poslední mohykáni světlých zítřků složili zbraně výměnou za příměří a možnost poklidně se v pohraničí usadit. 

Obr. 1: Ukázka maskovaného přístupu do podzemní chodby

Jedním z nich je Leong Fook Seng, kterého jsem potkal na nádraží v jihothajské Yale. Chopil se tenkrát jedné z mých objemných tašek, aby mi ji pomohl vyložit z vlaku. Pod nákladem se sice téměř ztrácel, ale všechny námitky stručně odbyl: "Já jsem musel v džungli nosit víc než šedesát kilo a na mnohem větší vzdálenosti." Tak jsem potkal svého mohykána.Thajsko-malajské pohraničí bývá označováno jako hluboký jih, pro úředníka z Bangkoku je však něčím na způsob divokého Západu. Problémová oblast, kterou z převážně buddhistického Thajska vyděluje tamní muslimská většina. Ačkoliv jejich aktivita směřovala hlavně do sousední Malajsie a jihothajské pralesy pro ně představovaly relativně bezpečnou základnu, vytvořili  komunističtí partyzáni společně s islámskými separatisty problém, který po léta řádně vytěžoval místní úřady.Cesta do nejjižnějšího cípu Thajska se kroutí v serpentinách, které motají hlavu jako jízda na kolotoči. Chladný vzduch dává zapomenout na to, že duben je v jiných koutech země nejteplejším měsícem. Pan Seng příjemný vánek nevnímá, pohledem švenkuje po zeleni obklopující silnici. Tady strávil třináct let života.Kdyby Betong neležel na dosah Malajsie, byl by zapomenutou dírou, která by náhodným návštěvníkům hledajícím nocleh sotva nabídla víc než dva tři hotely čínského typu. Místní stavební horečka však vydělává na malajské pruderii a thajské otevřenosti. Malajský premiér své krajany před cestami za thajským erotickým dobrodružstvím varuje, ale ti si s tím hlavu příliš nelámou. Místní hotely mají dvojí sazbu, běžnou přes týden a zvýšenou o víkendech.
S převážně malajskou klientelou se počítá také v bývalé komunistické základně Pityamit. Až do roku 1989 o její existenci nikdo nevěděl. Dnes je zde malé muzeum s vyobrazením života povstalců, zpřístupněna byla i část jejich tunelů. 
 
 
 

Obr. 2: Figurína bojovnice v dobové uniformě povstalů

Hledání jehly v kupce sena

"Samozřejmě tady všechno vypadalo jinak," vžívá se do role průvodce pan Seng. "Žádné chodníky, jenom džungle." Žádný div, že komunisté vydrželi po celá léta v anonymitě. Kreslené výjevy z jejich života to dostatečně znázorňují. Kdesi na obloze se vznáší letadlo, záblesk výbuchu rve zemi, ale muže s rudou hvězdou na štítku, schouleného v liščí noře několik metrů pod zemí , to z klidu nevyvádí. "Nepřítel nás bombarduje, my spíme," popisuje pan Seng s nadšením, které ho přenáší do dob, kdy s ohněm v srdci a puškou v ruce budoval lepší svět. Protáhne se do hliněné pozorovatelny, sebere pohozenou hůl a její hlavní míří k blížícímu se nepříteli. Zbraně do tábora přicházely z Číny, Vietnamu, část z nich zde zůstala ještě jako pozůstatek druhé světové války. Ne, z bývalého Československa neměli nic. "Bylo to moc daleko," povzdechne si pan Seng , který v příchozím z bývalého komunistického bloku vidí dávného spojence. Občas mne poplácá se spikleneckým úsměvem slibujícím, že možná si tuhle revoluci ještě někdy sjedeme společně znovu.Sotva zahlédne blížícího se nepřítele, zatáhne levačkou za nataženou šňůru a pak už jde vše jako na drátku. Otevřené prostranství se zaplní palmami v květináčích. Roztahují se maskovací sítě. Vytušit z letadla, že právě tady se skrývá několik set příslušníků gerily, nelze. Pozemní přístupová cesta je zaminovaná. Hledání jehly v kupce sena může pokračovat.Jenomže tyhle jehly jsou vykovány ideovým školením Maových spisů a dokáží citelně bodat. "Podívej se na Vietnam," zahajuje pan Seng popis bojů v džungli. "Co tam Američané dokázali? Válčit v džungli to není nic jednoduchého. Může proti tobě stát celá armáda, ale ty nevidíš víc než pět šest vojáků. Všude je tma, obrovské stromy." Přestože konflikt na thajsko malajském pomezí nesl charakter partyzánského boje, plného přepadů, léček a úskoků, zanechal po sobě deset tisíc obětí.Lidé z džungle však mají ještě jednoho silného nepřítele - hlad. Aby dodal svým slovům na názornosti, bere si pan Seng na pomoc pětilitrový kbelík. "Nikdy jsem moc nevěřil vyprávění starých komunistů, kolik toho dokázali najednou sníst. Jednou jsme však dostali mimořádné příděly rýže, spořádal jsem na posezení celou takovou porci," zabubnuje na kbelík.Komín vedoucí z polní kuchyně míří desítky metrů za jídelnu. Kouř plazící se u kořenů stěží nikdo uvidí. Léta v džungli vychovala ze Sengových bratrů ve zbraně experty na přežití. "Dobrý tábor musí stát u vody. Voda je všechno, podíváš se, vidíš, že v ní plavou ryby, tuhle vodu můžeš pít," shrnuje jednu ze základních pouček.  
 
 
 

Obr. 3: Po válce zůstaly dnes již jen smutné stopy

Manželství z džungle

Ale život v táboře má i své zábavnější chvilky. Vítej, vítej, pan Seng se chytá melodie, která se line z budovy muzea. Častuška ho roztančí stejně jako v časech, kdy stavěl lepší budoucnost. Ještě předtím než se stal jejím tvůrcem pracoval jako svářeč v sousední Malajsii. Jeho etnický původ ovlivnil rozhodnutí, které ho přivedlo až do thajské džungle. "V Malajsii stojí etnická příslušnost na prvním místě. Nám Číňanům byla vždycky vyčleněna až druhořadá role."Zato vztahy s thajským obyvatelstvem mají v jeho vzpomínkách přímo idylickou podobu. Partyzáni jim pomáhali a na oplátku dostávali jídlo. Zprávy z opačného tábora však popisují události poněkud jinak. Hovoří o tom, že komunisté nebyli v okolí Betongu vůbec oblíbení, protože nutili místní obchodníky, aby jim platili za ochranu. Třicetiletá Yim se spolu se svými rodiči odstěhovala z Betongu, protože už nehodlala snášet každodenní přestřelky. "Jednou se ve městě objevili komunisté a zanechali u jedné rodiny malého chlapce. Sotva dorostl, vrátili se a vzali si ho zase zpátky."Jediný syn pana Senga se narodil až poté, co partyzáni uzavřeli příměří. Svoji ženu však Seng poznal už v džungli. Získal tak jediné privilegium, po svatbě se nemusel tísnit společně s ostatními vojáky. Nový pár si mohl společně užívat plechové boudy, která však byla v polních podmínkách učiněným luxusem. Dnes společně bydlí v domku v provinční metropoli Yale.Na konci osmdesátých let se podařilo thajské a malajské vládě dosáhnout toho, co je nazýváno jako čestná dohoda. Někteří z bývalých partyzánů, kteří vyměnili příměří za půdu, bojovali v džungli od roku 1948. "Zůstali jsme sami. Nebyl už nikdo, kdo by nás podporoval - Sovětský svaz, Vietnam, Čína, nikdo. Ale my jsme neprohráli, ten zápas skončil remízou," tvrdí pan Seng, který se jako řada ostatních bývalých komunistů dokázal v nových poměrech rychle adaptovat. "Komunistou se nemohl stát každý. Být komunistou znamenalo být jako …. jako z ocele," hledá vysvětlení své dnešní úspěšné obchodní dráhy. V garáži mu stojí solidní terénní vůz a kuchyně dává zapomenout na časy hladu. Prozatímní občanské průkazy pro bývalé komunisty ukazují, že proměna ještě nebyla završena, ale i k tomu brzy dojde. Zůstanou již jenom setkání s bývalými spolubojovníky a krabice plná starých fotografií, kde mladý pan Seng se svoji ženou svírají s odhodlaným výrazem pušku."Bojovali jsme za lepší život. Když se podíváš do Singapuru, vidíš, že tam komunismus vyhrál, i když oni by to tak nikdy nenazvali. Taky v Thajsku se hodně věcí změnilo k lepšímu, není už důvod bojovat. Kdyby se to ale mělo vrátit do starých časů, pak zase půjdeme tam, odkud jsme přišli."