charakter článku: Průvodce Srdce celé země s řekou králů Chao Phraya, jejíž povodí představuje skutečnou rýžovou misku země. Skutečným centrem je Bangkok, ale také v dalších koutech tohoto regionu je na co koukat.
Jestliže souhlasíte se rčením, že i cesta může být cíl, můžete se vydat na pěkný okruh, který začíná na bangkockém vlakovém nádraží Wong Wian Yai. Tato stanice je natolik zastrčená, že její vlaky nenajdete ani v jízdních řádech, které si můžete vyzvednout v informační kanceláří na nádraží Hualomphong. Sotva vláček opustí Bangkok, ocitnete se v jiném světě s průhledy do zahrádek a zápraží venkovských domečků zakončených tržnicí na kolejích v Samut Sakhonu. Odtud můžete pokračovat autobusem přes Samut Songkhram do Damnoen Saduaku, kde přenocujete a druhý den ráno si v klidu, s náskokem před organizovanými turisty, prohlédnete plovoucí trh. Z něho pak zamíříte do Nakhon Pathomu, odkud můžete vlakem nebo některým z autobusů zastavujícím přímo před místní obří chedi pokračovat dále na západ do Kanchanaburi. Po prohlídce města a okolí máte na výběr pokračovat západním směrem až k barmské hranici, nebo se přes Suphanburi vydat do Ayutthayi a poté uzavřít okruh návratem do Bangkoku.
Na západ od Bangkoku
Třicet kilometrů západně od Bangkoku se nachází Rose garden, Růžová zahrada park o rozloze 55 akrů s květinami, tradičními thajskými domy. Odehrávají se zde odpolední kulturní představení s více než 100 účinkujícími, kteří předvádějí tance, bojová umění i různé thajské obřady.
Plovoucí trh Damnoen Saduak je upomínkou starých dobrých časů, kdy se většina obchodů odehrávala na říčních kanálech. Dnes mnohem více než způsob života suvenýrový trh s mnoha turisty, kteří se na loďkách proplétají mezi šikovnými prodavačkami. Chcete-li se turistickým davům vyhnout, dostavte se sem před devátou hodinou ranní, dříve než sem dorazí turistické autobusy.
Nakhon Pathom
Padesát kilometrů západně od Bangkoku leží město považované za nejstarší v Thajsku a místo, kde se poprvé objevil buddhismus. Nakhon Pathom byl hlavním městem království Suvarnabhumi, v čínských záznamech Dvaravati, sahajícímu od jižní Barmy do Vietnamu. Nejvýznamnější stavbou provincie je chedi Phra Pathom, nejvyšší buddhistická stavba na světě. Se svou výškou 114 m dominuje celému městu a je místem, kde byl podle legendy před více než 2 000 lety buddhismus představen Thajcům. Přitahuje mnoho buddhistických poutníků a je místem každoročního listopadového desetidenního svátku.
Současná chedi byla postavena za vlády Ramy IV. v roce 1853 na místě bývalé chedi, která pocházela z 6. století n. l. Vychází ze stylu užívanému v Indii za vlády krále Asoky, který po Buddhově smrti rozšířil jeho učení za hranice. Původní chedi podle legendy postavil hrdina zvaný Pan, kterému jako chlapci bylo předpovězeno, že zabije vlastního otce, a proto měl zemřít. Chlapce se však ujala stará žena a vychovala ho bez toho, že by znal svůj osud. V dospělosti pak Pan skutečně zabil svého otce, tyranského vládce. Na radu mnichů nechal jako pokání postavit chedi , která měla být tak vysoká, jak byli schopni vyletět divocí holubi.
Celý komplex obsahuje také posvátnou Buddhovu sochu známou jako Phra Ruang Rodjaranith vytvořenou v roce 1913 podle předlohy ze Sri Sitchanalai. V její základně je umístěn relikt Ramy VI. V sousedství se nachází muzeum mapující kulturu Dvaravati.
Kanchanaburi
Hlavní město provincie Kanchanaburi leží stotřicet kilometrů západně od Bangkoku na soutoku řek Khwae Yai a Khwae Noi. Kanchanaburi mělo v thajských dějinách především význam jako hraniční pevnost proti barmské agresi. Známé je však především událostmi, které se zde odehrály během druhé světové války, stavbou železnice smrti a zejména mostu přes řeku Kwai. Z Kanchanaburi se můžete vydat po železnici smrti , která po dvou hodinách jízdy končí v Nam Toku. Cestou vás budou provázet překrásné scenérie.
V Kanchanaburi se nacházejí hned tři muzea spojená se stavbou železnice smrti a proslulým mostem. Ve všech případech jde o soukromou iniciativu. Válečná historie je sice obrovským turistickým lákadlem – ročně Kanchanaburi navštíví okolo čtyř milionů turistů –, ale samotné thajské angažmá za druhé světové války je značně problematické. Před zařazením mezi poražené nepřátelské země je zachránil vznik nepříliš významného odbojového hnutí Seri Thai a americký pohled do budoucnosti, který s Thajskem již počítal jako s jednou z hrází proti šířením komunismu.
Thailand Burma Railway centre bylo vybudováno v sousedství válečného hřbitova. Má nejlepší sbírky, nejlépe provedenou expozici s diomaraty a více než šedesáti panely s mnoha jinde nepublikovanými fotografiemi a faktograficky přesnými informacemi. Na videu mimo jiné můžete vidět spojenecké bombardování slavného mostu. Pokud se zajímáte o válečnou historii, jde společně s muzeum v Hellfire Pass o nejlepší místo.
JEATH muzeum bylo otevřeno v roce 1977 v areálu wat Chaichumpon. O jeho vznik se zasloužil tamní opat Phra Theppanyasuthee. V bambusové boudě, věrné kopii internačního města válečných zajatců, jsou shromážděny historické fotografie, novinové články a několik dobových předmětů. Expozice je zastaralá a nepříliš dobře udržovaná, přesto je to první volba organizovaných zájezdů. Název muzea je sestaven z počátečních písmen národů účastnících se na stavbě železnice smrti : J - Japan, E – England, A - Australia, America, T - Thailand, H – Holland .
Muzeum druhé světové války a svérázná umělecká galerie stojí hned v těsném sousedství mostu. Za návštěvu stojí kvůli své terase s pěknou vyhlídkou na slavný most a pro bizarnost svých sbírek. Informačně nepřesná expozice obsahuje kromě fotografií a předmětů z druhé světové války, sbírku hodin, portréty slavných siamských vládců i zakladatelů muzea. O nevkusnosti svědčí to, že v přízemí jedné z budov najdete kostru jednoho z dělníků, kteří stavbu železnice zaplatili životem, v prvním patře pak portréty miss Thajska. V těsném sousedství muzea stojí japonský památník, který navštěvují zejména japonští turisté. Za války ho postavili Japonci jako připomenutí těch, kteří zemřeli na stavbě železnice smrti.
Místem posledního odpočinku válečných zajatců jsou dva válečné hřbitovy. Velice pěkně udržovaný válečný hřbitov Don Rak nedaleko městského vlakového nádraží s hroby 6 982 válečných zajatců. Druhý z válečných hřbitovů se nachází dva kilometry od města, kde býval válečný zajatecký tábor Chong Kai. Na hřbitově odpočívá 1 750 vojáků.
O popularitu mostu přes řeku Kwai se postaral především oscarový film režiséra Davida Leana provázený pískanou melodií. Vedle ocelového mostu, který byl po válce opraven, poté co byl v roce 1944 a 1945 poškozen spojeneckým bombardováním, stojí ještě provizorní dřevěný most. K oběma je to jenom kousek od železniční zastávky, kde si můžete prohlédnout také několik původních lokomotiv.Každý rok se na přelomu listopadu a prosince koná festival mostu přes řeku Kwai.
Osmdesát kilometrů severně od Kanchanaburi se nachází průsmyk, který představuje obtížnost podmínek, v nichž museli pracovat váleční zajatci Ti zde museli prokopat během šesti týdnů roku 1943 průsmyk dlouhý 500 m a hluboký 26 m. Světlo z lamp, které zajatci při své práci používali, vytvářelo pekelnou atmosféru, odtud název celého místa – Hellfire Pass, Průsmyk pekelného ohně. Na stavbě pracovali převážně australští zajatci, a tak v roce 1998 zde vzniklo za příspěvku australské vlády muzeum, které má výbornou expozici s dobovými fotografiemi. Od muzea se můžete vydat na procházku po místech, kudy vedla železnice smrti.
Přestože pro většinu turistů je Kanchanaburi spojeno s událostmi druhé světové války, historické kořeny regionu sahají mnohem hlouběji.
Historický park Prasat Muang Sing s 800 let starými ruinami budov se nachází na břehu řeky Kwae Noi. Hlavní věž je považována za důkaz, že toto místo bylo nejzápadnější hranicí khmerské říše. Muang Sing („Lví město“) má čtvercový půdorys a jeho budovy byly postaveny v bayonském stylu khmerského umění. Do Muang Singu se můžete vydat vlakem z Kanchanaburi do zastávky Tha Kilen, cesta trvá hodinu. Podobně jako do Mua Singu se během jednoho dne můžete z Kanchanaburi vypravit k několika vodopádům. Hlavní atrakcí národního parku Erawan, který založen v roce 1975 na území o rozloze 550 km2, je sedmistupňový vodopád, který je považován za jeden z nejhezčích v celém Thajsku. Jeho návštěva se vyplatí zejména v období dešťů, v září a říjnu, kdy má vodopád dostatek vody. Nejvyšší je sedmá kaskáda, koupání je nejlepší ve druhé kaskádě. Podél vodopádu vede dvoukilometrová stezka.
Do parku se můžete vydat z Kanchanaburi na jednodenní výlet, pořádaný některou z místních cestovních kanceláří. Autobus jezdí z města každých padesát minut, cesta trvá 1,5 hodiny.
Vodopád Sai Yok Yai je součástí národního parku ležícího zhruba 100 km od Kanchanaburi. Jeho krása byla opěvována v thajských písních a básních. Park s několika jeskyněmi, z nichž nejnavštěvovanější je jeskyně Daowadueng. V roce 1973 zde byl objeven nejmenší savec světa. Autobusy z Kanchanaburi odjíždějí každou půlhodinu, cesta trvá dvě hodiny. .
Vodopád Sai Yok Noi můžete navštívit v rámci cesty po železnici smrti. Od konečné stanice v Namtoku je vzdálený asi dva kilometry. Cesta autobusem z Kanchanaburi trvá hodinu.
Až téměř u barmských hranic, 224 km západně od Kanchanaburi, se nachází městečko Sangkhlaburi ležící na břehu přehrady Khao Laem. Vzhledem k blízkosti hranic zde můžete potkat pestrou etnickou směsici Barmánců, Karenů a Monů.
Při výstavbě přehrady Khao Laem byla zatopena monská vesnice včetně kláštera Sam Phrasop, z něhož si můžete alespoň část prohlédnout při plavbách po jezeře. V období sucha je vidět celá jeho horní část, jindy pouze špička.
Do monské vesnice Waeng Ka, stojící na druhém břehu přehrady, vede údajně nejdelší dřevěný most na světě (850 m), s vyhlídkou na soutok řek Songkaria, Bikhli a Ranti. Na kopci nad vesnicí stojí nový monský chrám Wangkawiwekaram, který je kopií Bodhgayi, místa, kde došlo k Buddhovu osvícení. Chrám kombinuje thajský, indický a barmský styl. Za vznik nové vesnice vděčí Monové svému mnichovi Uttamovi, který zde požíval obrovské úcty. Ta se však nepřenesla na jeho nástupce, který byl krátce po Uttamově smrti zavražděn, zřejmě v souvislosti s kontrolou prodeje amuletů.
Autobusy z Kanchanaburi jezdí od 6.00 do 13.00 hod., cesta trvá 4–6 hodin. Cesta minivanem tři hodiny.
V nadmořské e výšce 1 400 metrů u barmských hranic stojí Tři pagody postavené údajně thajským a barmským králem jako připomínka uzavření míru mezi věčně se svářícími sousedy. V místě samotném toho však k vidění příliš není , za deset dolarů však lze na jeden den překročit na barmskou stranu hranice. Samotné thajsko-barmské pomezí je místem čilého obchodu a také pašování, takže při cestách autobusem počítejte s kontrolami.
Na sever od Bangkoku
Bang Pa In
Městečko na ostrově uprostřed řeky ležící šedesát kilometrů severně od Bangkoku vzniklo v polovině 17. století, kdy ho nechal postavit vládce Ayutthayi Prasat Thong. Také jeho nástupci Bang Pa In užívali jako venkovskou rezidenci. S přesunem hlavního města do Bangkoku však nastal úpadek Bang Pa Inu, který byl po osmdesát let neobývaný. Králové ho začali navštěvovat až zase za vlády Ramy IV. a zejména Ramy V. Ten zde nechal vybudovat rozsáhlý komplex, po kterém se dnes můžete vydat pěšky nebo ho objíždět elektromobilem.
Aisawanthippaya At je pohlednicovým symbolem celého komplexu. Altán v thajském stylu, jediný v celém komplexu, nechal uprostřed jezírka postavit Rama V. Pod stupňovitou střechou se nachází bronzová socha krále Chulalongkorna.
Původně dvouposchoďovou dřevěnou halu Warophat Phiman, která sloužila zároveň jako královská rezidence a trůnní sál, nechal Rama V. nahradit budou v evropském stylu, kde se konaly královské ceremonie. Palác nebeského světla Wahat Chamrun byl postaven v čínském císařském stylu. Jeho zařízení poslali Ramovi V. v roce 1899 darem čínští obchodníci.
Třímetrový Obelisk je vzpomínkou na královnu Sunandu, která mezi 92 manželkami Rámy V. patřila k jeho nejoblíbenějším. Jako jedné ze čtyř panovníkových žen jí byl přiznán titul královny. Při projížďce v Bang Pa Inu v roce 1881 se s ní a její dcerou převrhla loďka a obě ženy utonuly před zraky svých služebníků, kteří jim nemohli nijak pomoci, protože podle zákona se někdo z nich pod hrozbou smrti nemohl dotknout nikoho z královského rodu. Tato osobní tragédie Ramu V. motivovala ke změně některých zákonů.
.
Jižně od paláce uprostřed řeky se nachází wat Niwet Thamprawat, doprava k němu je poněkud kuriózní – lanovkou, která pojme osm lidí. Podobně neobvyklý je samotný chrám, který nechal v roce 1878 postavit Rama V. ve stylu kopírujícím západní katedrály. Na jedné z barevných vitráží je zachycen i samotný panovník. Autobusy do Bang Pa Inu odjíždějí z Bangkoku ze severního terminálu každou půl hodinu, cesta trvá hodinu. Vlaky odjíždějí ze stanice Hualomphongu.
Ayutthaya byla hlavním městem země 417 let a během této doby v ní vládlo 33 králů. Zakladatel města U Thong musel opustit své původní sídlo poté, co v něm vypukla cholera. V roce 1347 se přesunul k řece Lopburi, kterou o tři roky později překročil a založil Ayutthayu, kde byl korunován jako král Ramathibodi. Řeky Chao Phraya, Pa Sak a Lopburi mu poskytly bezpečnou základnu k výbojům. Na konci 17. století měla Ayutthaya milion obyvatel. Bohatství rýže a obchod přispívaly k prosperitě města, které mělo v dobách své největší slávy na 550 hlavních budov a více než 2 000 zlatých Buddhů. Většina staveb byla dokončena v úvodních 150 letech, z odolnějších materiálů se stavěly pouze náboženské stavby, pro stavbu královského paláce bylo použito dřevo a byl chráněn pouze hliněnou zdí. První královskou stavbu z cihel nechal postavit král Narai na konci 17. století. Síť 140 km kanálů sloužila k rozvoji obchodu s loděmi jako hlavním dopravním prostředkem. V 16. století dřevěné palisády nahradila dvanáctikilometrová zeď se 17 strážními věžemi a desítkami bran, včetně vodních, kterými musely proplouvat lodě. Ayutthaya měla svoji čínskou čtvrt. Evropané na rozdíl od Číňanů byli považováni za cizince a museli žít mimo město kde se vzhledem k převládající vzájemné rivalitě usazovali v etnických čtvrtích. O velikosti Ayutthayi si však dnes již můžeme udělat jen přibližnou představu, její dějiny v roce 1767 uzavřel barmský vpád. V roce 1991 byl historický park Ayutthaya zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Autobusy z Bangkoku odjíždějí ze severního terminálu . každých třicet minut. Cesta trvá dvě hodiny. Od Victory monument v Bangkoku odjíždějí klimatizované minibusy každých dvacet minut. Vlaky odjíždějí z bangkockého nádraží Hualomphong, cesta trvá devadesát minut.
Po Ayuttahyi se můžete přepravovat tuk tukem, sangthaewem nebo na pronajmutém kole.Většinu půjčoven kol najdete poblíž vlakového nádraží nebo u tržnice Chao Phrom na východní straně ostrova, vytvořeném řekami obklopujícími historické centrum města. Odtud se můžete vydat prohlídku. Pokud zamíříte ulicí Naresuan dostanete se až k wat Ratburana.
Chrám nechal postavit v roce 1424 král Boromraja II. v místě kremace svých dvou bratrů, kteří se vzájemně zabili v souboji na slonech ve sporu o vládu v království. Chrám byl těžce poškozen barmskou invazí. Pozornosti dobyvatelů však unikla krypta, kde byly v roce 1957 objeveny zlaté sošky.
Hned v sousedství se nachází wat Phra Mahathat, který jako jeden z prvních chrámů v centru města nechal postavit v roce 1384 král Boromaraja I. V komplexu s desítkami ruin najdete i známou Buddhovu hlavu obklopenou kořeny posvátného stromu. Jako mnoho původních staveb chrám obsahuje centrální khmerský prang, který je obklopen skupinou menších. Inspiraci ke stavbě 38 m vysokého prangu získal král během meditace. Celý komplex byl postupně rozšiřován, ale v roce 1767 byl zcela zničen požárem, který zde zanechal pouze cihlové základy, sloupové haly a zdi.
Od těchto dvou chrámů pokračujte dál západním směrem, od tržnice Chao Phrom a řeky Prasak, až ke komplexu, který je skutečným symbolem Ayutthayi. Wat Phra Si Sanphet
začal v roce 1491 stavět král Ramathibodi II. V místě prvního paláce svého předchůdce. Tři chedi obsahují popel Ramathibodiho II., jeho otce krále Trailokanatha a bratra Boromaraja III. Během barmského vpádu v roce 767 byl chrám zničen společně s 16 m vysokou sochou Buddhy pokrytou 250 kg zlata. Hned v jeho sousedství se nachází Wihan Phra Mongkhon Bophit, který byl určen pro sochu obřího Buddhy. Socha původně stála, jak bylo v Ayutthayi zvykem, ve volném prostoru. Vihan, který byl na její ochranu přidán v roce 1603, byl zasažen bleskem. V následujícím století se zřítila střecha a poničila Buddhovu hlavu. Poškození socha neunikla ani během barmského vpádu. Dnešní podoba vihanu, usilující o rekonstrukci originálu, pochází z roku 1956.
Naproti celému komplexu najdete pomník krále U Thonga, který byl vztyčen v roce 1970. Bronzová socha prvního vládce Ayutthayi svírá v pravé ruce meč. V jeho sousedství pak nepřehlédnete wat Phra Ram. Chrám byl postaven v roce 1369 v místě, kde byl zpopelněn otec krále Ramesuana, král U Thong. Jeho prang ozdobený garudami, nagy a kráčejícími Buddhy, byl přidán v 15. století.
Pokud budete pokračovat ještě dále západním směrem, dorazíte k wat Lokaya Sutharam.Chrám obsahuje s 42 m dlouhým ležícím Buddhou představuje událost, kdy se Buddha stonásobně zvětšil, aby mohl čelit démonu Rahu.Znalosti o dějinách Ayuttahyi si můžete rozšířit v některém z muzeí, jež se nacházejí v historické části města.Národní muzeum Chao Sam Phraya pečuje mimo jiné o malou sbírku skvostných zlatých artefaktů včetně meče osázeného drahokamy, zlatých pantoflí a klenotů. Byly objeveny v kryptě hlavního prangu ve Wat Ratchaburana a patří k nemnoha předmětům, jež přečkaly plenění Ayutthaye Barmánci. Mezi dalšími exponáty uvidíte bronzové sochy Buddhy a dřevěné dveřní výplně z chrámů v Ayutthayi. Muzeum najdete na ulici Rotchana poblíž Centra pro studium dějin Ayutthaye, kde si můžete prohlédnout audiovizuální expozice o dějinách a obchodních stycích Ayutthaye a také model Wat Phra Si Sanphet. Centrum financované japonskou vládou stojí v oblasti, jež byla v dobách největší slávy města japonskou čtvrtí. Další z muzeí je Chan Kasem. Původní palác, který sloužil od roku 1590 jako trvalá rezidence krále Naresuana, srovnali se zemí Barmánci. Obnoven byl za vlády Ramy IV. Věž, která se zde tyčí, sloužila králi jako pozorovatelna. Palác najdete v severní části ostrova, poblíž tržnice Hua Ro. Naproti wat Mahathat se nachází soukromé Muzeum thajských lodí s dvěstě modely včetně designu používaného v období Ayutthaya.
Zajímavé chrámy si můžete prohlédnout i mimo historické centrum na ostrově. Wat Na Phra Men nacházející se severně od hlavního ostrova představuje nejkomplexnější ukázku architektury Ayutthayi. Pochází z poloviny 15. století a patřil k největším ve městě. Jako jeden z mála unikl zkáze barmského nájezdu. Buddhova socha ve vihanu sem byla v polovině 16. století převezena z Nakhon Pathomu.
Wat Chaiwatthanaram je pro svoji fotogeničnost navštěvovaný zejména v pozdním odpoledni. Zachovalý chrám na břehu Chao Phrayi byl ovlivněn khmerskými stavbami, kde je centrální stupa obklopena skupinou dalších stup.
Wat Phananchoeng byl postavený 26 let před vznikem Ayutthayi poblíž místa, kde přistávaly cizí lodě. Obsahuje nejvyššího Buddhu v Thajsku nazývaného Luang Pho To.
Wat Tum ležící asi 6 km severně od Ayutthaye se zvláštní 150 cm vysokou sošku Buddhy, jejíž vršek hlavy lze odklopit. Soška udržuje v hrdle kapky pitné vody, která nikdy nevyschne.
Severně od hlavního ostrova najdete také sloní ohradu, kraal. Ta sloužila až do 19. století králi k pozorování výcviku divokých slonů. Stávající kraal byl zrekonstruován roce 1957.
Severozápadně od centra byl postaven památníkPhra Si Suriyothai, pomník první hrdinky v thajské historii, manželky krále Mahachakkraphata. Když za jeho vlády v roce 1548 došlo k jednomu z mnoha barmských vpádů, král se během souboje na slonech ocitl v ohrožení. Jeho manželka v bojovém obleku, však zastoupila svým slonem cestu vůdci barmské armády Phrachao Praeovi a byla probodnuta jeho mečem.
Lopburi
Lopburi, dříve známé jako Lawo, podle etnické skupiny blízké Monům, je jedním z nejdéle obývaných měst v Thajsku. Prosperující město tvořilo v desátém až dvanáctém století významnou součást khmerské říše. Toto období ve městě připomíná několik staveb. V roce 1664 ho král Narai veliký nechal za pomoci francouzských architektů přebudovat a ustanovil ho druhým hlavním městem. Architektura z jeho vlády je zajímavým kontrastem francouzského a thajského stylu. Dnes je město známé především kvůli své početné kolonii opic, pro které se zde v listopadu koná velký banket.
Z Bangkoku odjíždějí autobusy ze severního terminálu každých 20 minut trvá 3 hodiny. Z Ayutthayi každých 10 minut, cest trvá 90 minut. .
Vlaky z Bangkoku odjíždějí z Hualomphongu, cesta trvá třída 2,5 hodiny.
Nejznámější stavbou v Lopburi je Phra Prang Sam Yot, původní hinduistická svatyně, která byla přestavěna za vlády krále Naraie na buddhistický chrám. Její tři věže, prostřední stupa je hlavní, symbolizují Brahmu,Višnu a Šivu. V jejím okolí se neustále pohybuje početná opičí tlupa.
Palác Narai Ratchaniwet nechal postavit sedmadvacátý vládce Ayutthaye král Narai Veliký v letech 1665–1677. V jeho areálu najdete původně královskou rezidenci, altán Chanthon Phisan, který byl používán také jako audienční místnost. Budova byla postavena v čistě thajském stylu bez podílu francouzských architektů na rozdíl od jiné z audienčních místností – Dusit Sawan Thanya Mahaprasat. Poklady krále Naraie a královské zboží určené na prodej cizím obchodníkům byly uschovány v budově nazývané Dům dvanácti pokladů. Hodovní síň sloužila také jako místo přijímání zahraničních návštěv a divadlo.Vodní nádrž zásobovala obyvatele Lopburi pitnou vodou přiváděnou z jezera Chupsorn. Po smrti krále Naraie v roce 1688 palác pustnul a byl obnoven až za vlády Ramy IV. Král Narai je v Lopburi každoročně v únoru připomínán festivalem, jehož centrem je královský palác.
Wat Maha That Maha That pocházející ze 14. století byl postaven podle tradice, kdy posvátné Buddhovy relikty byly umisťovány v centru města.
Nejstarší monumentem ve městě je Prang Kaek.. Původně hinduistická svatyně se nachází poblíž paláce krále Naraie.
Dnes již pouze ruiny zůstávají z wat San Paulo
místa jezuitské mise a první observatoře v Asii, založené za vlády krále Naraie.
Rozsáhlá jeskyně na úpatí hory Sanam Daeng obývaná početnou netopýří kolonií, která okolo 18. hodiny opouští svůj úkryt. Nepřetržitý proud netopýrů mířící z jeskyně trvá asi dvě hodiny. Místní chrám Khao Wongkhot přispívá na svůj provoz prodejem netopýřího trusu. 17 km jihovýchodně od Lopburi leží nejvýznamnější poutní místo Thajska,
wat Phra Phutthabat, které s otiskem Budhovy šlépěje. Podle legendy jeho stopu objevil lovec při pronásledování poraněné laně, která se při pádu do propadliny zázračně vyléčila. Dvakrát ročně se zde koná velká zajímavá slavnost, během nichž lidé dávají mnichům jako almužnu do jejich misek květiny.
Na jih od Bangkoku
Phetchaburi
Město Thajci s oblibou označované jako Phetburi vzniklo v 11. století. Statut královského města získalo za vlády Ramy IV. Tehdy byl také v roce 1860 postaven královský palác na pahorku Phra Nakhon Khiri pojmenován po královském poručíkovi. Místní lidé ho většinou nazývají Khao Wang.
Na západním pahorku se nachází komplex královských budov s knihovnou, úřední síní, kuchyní. Čtyři pevnůstky, byly pojmenované podle thajských básní. Budovy jsou postaveny ve stylu mísící vlivy thajské, evropské a čínské. Největší z nich je Phetchaphum phairot trůnní síň. Muzeum se nachází v budově původně vyhrazené pro královnu. Dvouposchoďovou pozorovatelnu využíval panovník pro svého koníčka astronomii.
Dominantou prostředního pahorku je 40 m metrů vysoká čedi, která ukrývá ostatky Buddhy. Vnitřkem čedi je možné vystoupit na vyhlídku.
Na východním pahorku byla postavena napodobenina chrámu Smaragdového Buddhy v Bangkoku a také wat Maha Samanaram známý zejména svými nástěnnými malbami s výjevy z thajské historie. Mramorová stupa za kaplí byla postavena na Ko Si Changu a poté převezena do Phetchaburi.
2 km od královského paláce leží 121 m vysoký pahorek Khao Bandai It. Tamní klášter pocházející z období Ayutthaya je známý jako škola meditace.
V samotném Phetchaburi se nachází několik významných chrámů. Wat Mahathat Worawihan byl postavený před zhruba 800 lety v době stále ještě silné khmerské říše. Jeho nástěnné malby zachycují poslední z předchozích Buddhových životů a tři nejposvátnější Buddhovy sochy ve městě. Hlavní prang, obklopený čtyřmi menšími, je 42 m vysoký.
Významný klášter wat Yai Suwannaram zdobí 300 let staré nástěnné malby s tajemnými anděly.
Autobusy z Bangkoku odjíždějí z jižního terminálu, cesta trvá 2,5 hodiny. Vlaky z Bangkoku odjíždějí ze stanice Hualomphong, cesta trvá 3 hodiny. Phetchaburi má časté spojení s Hua Hinem
Songthaewem se lze z Phetchaburi vypravit do Kaeng Krachanu. Největší národní park v Thajsku o rozloze 2 915 km2 ještě stále není zcela prozkoumaný. Oblast je známá především bohatostí své džungle, nachází se zde osmnáctikaskádový vodopád Namtok Tho Thip. V parku lze také raftovat. Vyskytuje se zde asi 300 ptačích druhů, některé z nich zde hnízdí stále, jiné v zimních měsících migrují. Songthaewy zastavují ve vesnici Kaeng Krachan, 4 km od parku.
Hua Hin
O rozvoj prvního thajského plážového resortu se se zasloužil Ramy VII., když si nechal ve dvacátých letech 20. století postavit svoji rezidenci v Hua Hinu a podnítil tak zájem mezi aristokracií o místo, ke mohli uniknout z horka panujícího v hlavním městě. Místní železniční stanice je jednou z nejstarších v Thajsku, má dva pavilony, z nichž jeden je využívaný jen při návštěvách královské rodiny. Jejich letní palác Klai Kangwon byl postavený ve španělském stylu v roce 1926 a pokud zde není na návštěvě nikdo z královské rodiny, je přístupný veřejnosti. Samotný Hua Hin má mnohem klidnější atmosféru než jiná thajská letoviska a je vhodný i pro rodiny s dětmi. Každoročně v září se zde pořádá Královský pohár ve sloním polu.
Autobusy do Hua Hinu odjíždějí z Bangkoku z jižního terminálu, cesta trvá 3,5 hodiny. Z Phetburi pojedete 1,5 hodiny. Vlak z Bangkoku vyjíždí z Hualomphongu, jízda trvá 4 hodiny.
