charakter článku: Pohlednice V jedné z nejchudších zemí světa, kontrolované komunisty, drží pozoruhodný primát: má-li Laos něčeho dostatek, je to nevybuchlá munice.Její zásoba dala vzniknout svéráznému umění i praktickému využití. Nože, svíčky, ploty, střechy, lodě, truhlíky na květiny, kovadliny: k tomu všemu poskytly materiál bomby nacházející se v okolí Phonsavanu na slavné Planině džbánů.
Majitel místního "guesthousu" usazuje hosty na jednu z obřích pum, nalezenou nedaleko města. Menší součásti dekorace nabízí levně k prodeji. Dům pana Bounthana připomíná zavedené železářství. Domácí prodává na kila zlikvidovanou munici do sousedního Vietnamu. Hranice je nedaleko a obchod čile kvete. "Alespoň nějaký užitek to přináší," říká Bounthan a zapaluje svíčku vyrobenou z jedné "bombies", z pozůstatku po leteckých tříštivých bombách.O vládu nad Laosem bojovaly od roku 1954 komunistické skupiny s přispěním Vietnamu a Číny pro ti královské vládě podporované z Thajska a Spojených států. V rámci indočínské války do příměří dohodnutého 21. února 1973 létali nad oblasti kontrolované komunisty Američané zpočátku v civilu a v letadlech s královskými výsostnými znaky: Číňané a Vietnamci v Laosu žádné vojáky neměli a Američané nikoho nebombardovali. Přesto zemi patří jeden smutný primát: Laos je pravděpodobně nejbombardovanějším územím v dějinách. Během devíti let takzvané tajné války zde bylo svrženo šest milionů konvenčních a sto milionů tříštivých bomb, tedy více, než kolik bylo svrženo na Evropu za druhé světové války. Zatímco pozornost různých celosvětových kampaní je zaměřena na pozemní miny, nevybuchlé bomby zůstávají stranou zájmu. Jejich nebezpečnost však není o nic menší. Koordinátor projektu UNESCO Chanthone Chanhtavanong se v obrovském kráteru téměř ztrácí. V porovnání s pozůstatkem bombardování létajícími pevnostmi B-52 vypadá jako špendlíková hlavička. Chanhtavanong si jako většina z místních, kteří mluví anglicky, vydělává jako průvodce a vesnička nedaleko Phonsavanu ve východním Laosu je jeho první zastávkou. "Tady američtí imperialisté zabíjeli mé dědečky," rozpřáhne v teatrálním gestu ruce. Mladík zná válečné události pouze z vyprávění rodičů, kteří většinu času trávili ukryti v nedalekých jeskyních. Tham Piu zná v okolí každý. Stovky uprchlíků, kteří se tam ukrývali, doufalo, že našli bezpečné místo. Úkryt však vypátraly americké bombardéry a vypálily řízenou střelu přímo do jeskyně. "Odklízení mohlo začít až po týdnu, raketa obsahovala chemickou náplň a lidé, kteří sem dorazili jako první, se obávali nebezpečných plynů," tvrdí Chanhtavanong. Jeskyně není ničím jiným než obrovskou dírou ve skále a její návštěvníci nemohou nic vidět, ale ti, kdo dorazili až do Phonsavanu, se většinou zastaví i tady. "V Laosu přece žádná válka nebyla, Američané tady neměli co dělat," rozhořčuje se kupodivu Francouz Frédéric.
Utajená válka
Zatímco většina pozornosti byla v sedmdesátých letech upřena na válku ve Vietnamu, to, co se odehrávalo v Laosu, se podařilo téměř dokonale utajit i před americkým Kongresem. Oficiálně zde žádná válka nebyla, ve skutečnosti byla země v letech 1964-1973 intenzivně bombardována. Američané svými nálety podporovali Hmongy bojující s komunistickou Pathet Lao a zároveň chtěli přerušit Ho Či Minovu stezku, kterou vietnamští komunisti zásobovali svoje jednotky. Laos se stal místem, kde bombardéry shazovaly náklad, pokud se jim nepodařilo zakončit misi ve Vietnamu. Poté co byly v listopadu 1968 prezidentem Johnsonem nálety na Vietnam zastaveny, bombardování Laosu ještě zesílilo. Po devět let startovala americká letadla mířící do Laosu v osmiminutových intervalech. Jenom na jednu z nejpostiženějších východních provincií Xieng Khoung dopadlo tři sta tisíc tun, dvě tuny na každého obyvatele. Podle zprávy americké informační služby z roku 1971 osmdesát procent obětí tvořily děti. Nejohroženější skupinou zůstávají i dnes. Přestože pro turisty představují největší atrakci krátery po obřích pumách, větší nebezpečí pro místní obyvatele tvoří pozůstatky tříštivých bomb, místními lidmi nazývané "bombies". Američané je poprvé vyzkoušeli právě v Laosu. Pouzdro bomby se otevíralo ještě ve vzduchu a zasypalo plochu o rozloze čtverečního kilometru více než čtyřmi sty menších bomb. "Třetina z nich nikdy nevybuchla a zůstává v zemi. Část navíc nezůstává na jednom místě, ale v období dešťů se pohybuje. Jejich likvidace, to je téměř nadlidský úkol," tvrdí místní spolupracovník MAG, organizace zabývající se likvidací nevybuchlých bomb. V zemi, kde neexistují téměř žádné hračky, představují bombies o velikosti tenisového míčku pro děti velké lákadlo. Přitom nejtěžší bombardování bylo zaměřeno na komunikace, tedy do míst, kam se po válce většina lidí vrátila. Jeden z vesničanů našel při stavbě svého domu 450 bombies. Vztah Laosanů k jejich válečnému dědictví je zatížen různými představami a předsudky: vesničané třeba věří, že zrezivělá munice již není nebezpečná. Aby proces koroze urychlili, polévají nevybuchlé bomby vodou nebo je prostě pomočí. Přitom právě u zrezivělých pum je pravděpodobnost exploze vyšší. Jenom za jediný rok si nevybuchlé bomby v Laosu vybraly osm desítek obětí, náhodných, ale i těch, kdo se nevybuchlou munici pokoušejí sbírat a prodávat. Sběrači, kteří přežili, získávají v očích ostatních reputaci expertů, vycházející z prostého faktu, že zůstávají naživu.
