Kambodža: V posledních baštách Rudých Khmerů

Vláda Rudých Khmerů zpustošila Kambodžu a zanechala za sebou miliony mrtvých. Ti, kteří stáli v čele režimu vražedných polích, však o ničem takovém nechtějí ani slyšet. Bývalý prezident genocidního režimu Khieu Samphan tvrdí, že o zločinech nevěděl, a srovnává Rudé Khmery s režimem v Československu

Nop Paul prožil hrůzy Rudých Khmerů na vlastní kůži. Viděl, jak byla v sedmdesátých letech města násilně evakuována, aby se jejich nespolehliví, příliš intelektuálně zaměření obyvatelé podrobili převýchově v kooperativách, v nichž měla vyrůst nová, lepší budoucnost země. Jeho bratr se zařadil na nekonečně dlouhý seznam těch, kdo hrůzný experiment zaplatili životem. Nyní se Nop Paul s bývalými příslušníky Rudých Khmerů setkává každý den. Jím vedené středisko Buddhismus pro rozvoj je v Pailinu výjimkou, stejně jako je tato bývalá bašta Rudých Khmerů výjimkou v kambodžském měřítku. Po celých patnáct let, opevněny na přilehlých kopcích a rozptýleny v džungli odolávaly khmerské gerily ofenzivám vládních vojsk , pravidelně začínajícím s koncem období dešťů. Zrezivělý tank, jehož útroby údajně ještě skrývají ostatky řidiče, je jenom jednou z památek na opakované vládní snahy přetnout Rudým Khmerům žílu jejich ekonomické síly vyplývající z těžby drahokamů a dřeva. Výstražně se houpající cedulky, které varu jí před nebezpečím pozemních min, jsou dalším z dědictví režimu vražedných polí. Okolí Pailinu je jednou z nejzaminovanějších oblastí na světě a odbočení z hlavní silnice stále ještě může být osudovým krokem. "Jsem tady, protože jsem tady chtěl být. S bývalými Rudými Khmery se bavím o všem, ale ne o jejich minulosti," říká Nop Paul. Kambodža je místem zaslíbeným pro nevládní organizace, v Pailinu je však Nop Paulovo centrum průkopníkem. Nabízí počítačové kursy, připojení k internetu zdarma.    

Když v roce 1996 bývalý ministr zahraničí a rudý bratr číslo tři Ieng Sary se svými přívrženci složil zbraně, udržel pro Pailin status virtuální autonomie, zároveň však čtyřicetitisícové město zůstalo viset ve vzduchoprázdnu. Bývalé vojáky Rudých Khmerů, jejichž jediným vzděláním často byla pouze schopnost ovládat zbraně, čeká značně nejistá budoucnost. Zásoby drahokamů nejsou nevyčerpatelné, zůstává dřevo a blízkost thajské hranice. Pailin jako další místa v pohraničí těží ze zákazu hazardních her v Thajsku. Kasina tak vyrůstají na opačné straně hraniční čáry a s nimi kráčí prostituce a další průvodní jevy, které se Rudí Khmerové železnou rukou pokoušeli vymýtit. Pailin jako by svým charakterem potvrzoval hořký vtip, že komunismus je jenom dlouhá cesta od kapitalismu ke kapitalismu. V restauraci na hlavní ulici se o špinavé stoly opírá trojice mužů. Satelitní anténa se jim stará o zábavu v podobě přenosu z anglické fotbalové ligy. Tady však nemůžete čekat ono spojenectví společně sdílené zábavy. Cizinci jsou ještě stále přijímáni s podezřením. Tady nelze minulost uzavřít jediným soudním verdiktem. V čele místní radnice stojí syn Ieng Saryho a jeho bývalý osobní strážce. Předáci Rudých Khmerů se zde dlouho mohli pohybovat bez obav. Nop Paulovo středisko už navštívil Ieng Sary i bratr číslo dvě Nuon Chea a bývalý prezident Khieu Samphan. Všechny tyto muže by příbuzní obětí jejich režimu chtěli vidět v soudní síni v Phnompenhu. Jenže mnoho idí v pailinu si myslí něco zcela jiného, nejlepší by bylo už o minulosti nemluvit, nakonec vždyť špičky Rudých Khmerů jsou dnes sedmdesátiletí starci.