Indonésie: Kuda lumping

Malang byl založen na konci 18.století, v časech, kdy Holanďané začínali na východní Jávě pěstovat kávu. Příjemné město s koloniální patinou a snesitelným klimatem, který sice ocení každý, kdo už je přesycen tropickou prádelnou, ale jinak Malang nepovyšuje na více než na přestupní stanici, v nichž je váš čas vymezen odjezdem nejbližšího autobusu. Důvodem k delší zastávce a prodloužení pobytu může být kuda lumping, tanec, při němž jeho aktéři osedlávají dvojrozměrné bambusové koně a během jízdy upadají do hlubokého transu. V Malangu se s touto východojavánskou tradicí můžete setkat každou neděli.

Původ kuda lumping sahá hluboko do časů, kdy na řece Brantas nebylo po nějakém městě ani památky. V 11. století východní Jávu sjednotil mocný král Airlangga. Ještě před smrtí panovník rozdělil říši mezi své syny, kteří založili království Jenggala a Kediri. Když se v následujícím století vypravil princ z Jenggaly na námluvy k princezně z Kediri, doprovázeli ho také válečníci na koních. Nebezpečí, kterým musel průvod čelit, popisují různé legendy různě, jednotlivými verzemi procházejí monstra i klaun, ve kterého se měl proměnit princův pobočník. Příběh nevymizel ani s úpadkem slávy obdivovaných válečníků, v představeních je nahradili farmáři, kteří se tanci věnují až ve svém volném čase, nebo profesionální skupiny.

Měli jsme štěstí. V Malangu nám nebyl nikdo schopen říci, kdy vlastně kuda lumping začíná. Tři náhodně vybraní chodci, tři různé odpovědi, a tak jsme se rozhodli neriskovat a do místního amfiteátru se vypravili hned po snídani. Stali jsme se tak vůbec prvními návštěvníky a než dorazili ostatní, znali už jsme všechny členy skupiny Naga Sakti, zejména oba dukuny, tradiční léčitele, kteří hrají při kuda lumping nejdůležitější roli. Dohlížejí, aby se tanečníkům v transu nic nestalo, a vdechnutím mystické síly rozhodují o proměně jejich charakterů. Stačí, aby koně nahradila jiná zvířecí atrapa, a tanečníkova role se změní. Dukun s javánským šátkem uvázaným na hlavě rozložil na zemi koně, vlka, draka a zahalil je dýmem. Jeho kolega, v tvrďáku a s cigaretou v koutku úst, s níž připomínal ředitele cirkusu, přinesl několik dlouhých bičů. Jako hadi se kroutili před orchestrem, který tanečníky na jejich cestě vede. Gongy, trumpetami a monotónním zpěvem je směřuje ke stále hlubšímu transu. 

Tanečníků bylo pět. Seděli v šatně s oprýskanými zdmi a velkým zrcadlem, před kterým je jejich pomocníci líčili. Všude vládlo tiché soustředění. Zatím ještě byli mladíky, kteří se od ostatních odlišovali pouze výraznými úbory, do nichž se oblékli. Za chvíli již to neplatilo. Trojice nejmladších tanečníků přicupitala kroky jakoby vypadlými z poutového kolotoče. Opatrně našlapovali a rozvážně vycházkovým tempem kroužili arénou. To vše až do chvíle než se chopili bičů. Jejich zvuk dal také kuda lumping jedno ze jmen, v javánštině jsou tato představení nazývána jaran kepang - výstřel z pušky. Prásk, prásk. Dosud pokojní jezdci, kteří si jeden druhého nevšímali, teď své koně obrátili proti sobě. Najednou se proměnili ve splašené stádo. Vzpínali se na zadních a se stále prudší intenzitou se opakovaně vrhali do vzájemných srážek. Dukunové postávali nezúčastněně stranou, zatím neměli důvod zasahovat. To se ovšem změnilo, sotva nejmladší jezdce nahradili jejich starší kolegové. To již nebyla jízda. Skoky plavmo, přemety, kotouly. Koně vystřídal vlk. Jezdec se nyní plazil po zemi a vzýval neznámou přírodní sílu. Oba dukunové již pozorně sledovali každý pohyb. V náhlém vytržení z extáze se jeden z aktérů vrhl k přistavenému kbelíku s vodou, kapky se hrnuly po líčidlech a zrychlený dech vibroval ztichlou arénou. Muž v tvrďáku k němu přiskočil, ruka vjela do kapsy, odkud se vynořila lahvička s neznámým obsahem. "Určitě jim dávají drogy," obrátil se na nás soused s tvrzením, které však samotní členové skupiny odmítají. Podle nich se vše odehrává pouze pomocí manter a magických sil, kterými jsou dukuni nadáni. V nejhlubším transu začínají účinkující ztotožnění s rolí koně spásat trávu, těm, kteří postoupili ještě dál,jsou určeny skleněné banky kerosinových lamp. Praskají stejně jako před chvílí zněly rány bičem. Dukunové ukládají tanečníky na zem, sklánějí se k nim, zklidňují je a něco jim šeptají do ucha.Po představení kupujeme jednomu z jezdců hřebíčkové cigarety. Kdybychom ho potkali na ulici, splynul by s davem. V pruhovaném tričku, obnošených kalhotách, jeden z mnoha. Labužnicky si zapaluje a kroutí hlavou, když se ho ptáme, jestli může být kuda lumping nebezpečný. Může to tak prý vypadat, ale všechny zdánlivě nebezpečné kousky nepředvádějí tanečníci, ale duchové, kteří je v tu chvíli zastupují. "Proto nikdo necítí bolest, i když třeba krvácí," říká a spiklenecky zamrká, přesně tak jako když se v aréně poprvé zakousl do skleněné banky.